| Nahoru |

Naše první hraní na mikrofony pro veřejnost se událo na jaře 1999. Zde bezprostřední zážitky :

Horní jelení -  pohledy z druhé strany

Na festival v Horním Jelení jsem se velice těšil. Ovšem před tím jsem musel své důvěřivé hlavičce napovídat, že to  vlastně bude pěkný vandr a že ve vlaku si moc fajn zazpíváme a  nic víc. Dále jsem už neuvažoval, zakázal jsem si to.  Jen tak mohu přežít. Zbytek kapely se taky těšil, ovšem i na písničkové soutěžení. V duchu jsem viděl obraz telátek vedených na porážku.

„Čermná nad Orlicí, vystupovat , dále již pěšky !“ Měl jsem pravdu, je to moc pěkný vandr. Jaro se začíná kamarádit s létem a práce na poli dotváří vesnickou pohodu. Na potlachovišti začala festivalová realita. Obrovské hemžení všelijakých týpků - od drsných traperů s liščími ocasy  na zem až po potetované motorkáře. Ti všichni nás budou soudit svým potleskem.

Příznivý los nás zařadil do odpoledního předkola. „A ještě napište rozestavení pro zvukaře a nezapomeňte poznačit  kolik máte lajn.“ „Aha, nezlob se prosím tě, my hrajeme na mikrofony poprvé, copak je to lajna ?“ A už jsme chytřejší, a už jsme zkušeňáci, lajny mají ty lepší kytary ve kterých je jedna malá dírka navíc a do té se strká špagát s takovým kovovým koncem. To my nemáme.

Začíná předkolo a většině kapel to hraje moc pěkně. A mně to pomalu dochází : „Cože,  my taky budeme hrát ?!“ Jen si zbytečně nekazit pěkné dopoledne. Ale blíží se doba, kdy si budu muset připustit, že i já tam budu stát u té plenty a pravděpodobně i zpívat. Jen nic neuspěchat.

Už to přišlo, stojíme za oponou a konferenciér si nás bere do parády : „Odkud jste, jak dlouho hrajete, aha takže dneska poprvé.“ Na tom asi budeme stavět. Doznívají poslední tóny pražského Lístku a z těla se stává výkonný stroj na výrobu adrenalinu.  „Tak na plac !“ Pěkně svižně ! Na trému zaplať pánbůh  není čas.Schody, plenta, ostrá světla, spousta mikrofónů, železných tyček, drátů a káblů. Prostředí se tváří nepřátelsky. Jen sluníčko na base se příjemně pohupuje - pro štěstí. „Zkuste hlasy !“  Kdo pak to tu mluví ? Vzorně plníme příkazy pana zvukaře, pěkně po řadě : Cowboy, Ája, Viki, Bruml. „A hraje Tempo di vlak .....“ Je to jako ve snu. Začínáme zpívat. Špatně se slyšíme, s mikrofony u nosu nevidíme na hmatníky nástrojů. Písnička končí a copak to, lidé tleskají !  Honem začínáme druhou. Je to jako zlý sen. Vůbec není slyšet hlavní kytara, Viki přidá, no nazdar, kytara hraje něco jiného než zpíváme a my taky nezpíváme spolu. Za chvíli do mikrofonu kvílím pouze já, tak toho raději nechám. Skončili jsme v půlce písničky. To se žádné kapele nestalo. Cowboy vše takticky svedl na zvukaře, ale co na plat, každý si řekne sám, co chce slyšet v odposlechu a my jsme bez jakýchkoli zkušeností. Z publika se ozvalo spásné : „Znova !“ Začali jsme znova a odezpívali zbytek písniček. Ještě během jedné písně začal trochu z rytmu klepat kompresor na chlazení piva, ale to jsou malé věci a pivo stejně nejlíp chutná studené. Propocení a psychicky strhaní  jsme vypadli za plentu. Ten pocit, že je to za námi je nenahraditelný.

Zkopali jsme to, ale nevadí, případná špatná zkušenost je taky zkušenost. Čekáme na vyhlášení skupin postupujících do finále. Nedoufáme a abych řekl pravdu, ani mi to nevadí. „A dále postupuje Tempo di vlak Ostrava.“  Ježíšíkriste co budeme dělat ! Co budeme zpívat! Společně s naším týlovým pracovníkem Zajícem sestavíme repertoár. Vybrané písničky jsme ovšem moc nezkoušeli, ale nevadí máme ještě půlhodinu čas. Životního úspěchu jsme dosáhli, takže jsme v klidu.  V klidu jsme byli i na pódiu a holky skvěle zazpívaly Babí léto. Měly úspěch.

 Na vyhlášení výsledku jsme hodně zvědaví, o nic nám nejde. Berou to od zadu, ó jak napínavé. 10. nic, 9. nic, 8., 7.,  třeštíme na sebe oči - zapomněli na nás, 6., 5.. „Čtvrté místo obsadila skupina Tempo di vlak Ostrava.“ Nemůžeme uvěřit. Z dvaceti tří kapel čtvrté místo. Taková sláva. A navíc čtvrtí už nemusí zpívat, vychází nám úplně všechno. Ještě pokec s Kapitáne Kidem a je opravdu konec.

 Potom se už nedělo nic zajímavého, pouze oslavy a obrovská euforie.   

                                                                                                             Za Tempo di vlak  Bruml      

Jak to bylo s naším prvním Dostavníkem.  (Článek pro Dostavník Times 2002.)

 Všechno vlastně začalo v létě 1999 u  Johnkiho v obýváku a my tím vším jen tak volně propluli. A jak se zdá, toto činíme s úspěchem dodnes …

Po našem prvním, úspěšném výstupu na mikrofony v Horním Jelení (jaro 1999) naše nadšení nebralo konce. Rozbili jsme doma prasátka, nakoupili funkční hudební nástroje a začali urputně cvičit. Kapela měla svůj název, ale nám by se ještě líbilo mít své logo. Protože jsme chtěli mít znak co nejpěknější, nezaváhali jsme ani chvilinku. Mohli bychom mít logo od Johnkiho. Sbalili jsme svoje funglovky a vyrazili do Havířova. Plán byl jednoduchý. Johnki bude kreslit  a my mu k tomu zahrajeme a zazpíváme. Zdálo se nám to jako dobrý nápad, ale zbývalo jen, aby s tím Johnki souhlasil.

Dopadlo to skvěle. Logo máme, a co víc, Johnki si na nás vzpomněl u příprav blahopřání Aligátorovi k 25. letům trvání Mohelnického dostavníku. Dostali jsme za úkol připravit si nějakou trempárnu. Prý to bude pro něho překvapení. Fakt jsme nevěděli do čeho jdeme, takže to bylo překvapení také pro nás. Pro Johnkiho uděláme cokoliv, takže poctivě cvičíme Wabiho píseň Volání, s tím, že to nakonec Aligátorovi někde odzpíváme.

Přišel den Dostavníku a my se konečně dovídáme, jak to vše vlastně proběhne. Písničku máme zahrát v hlavním programu mezi Nezmary a Kamelotem před 8.000 lidmi. Co mám povídat, infarktová situace. Jakpak se asi musel cítit Aligátor, když zjistil, že v jeho dramaturgicky dokonale propracovaném odpoledni vystoupí kapela typu „z lesa na pódium“. To vše nás vyburcovalo k maximálním výkonům a my na naše možnosti zahráli téměř bez chyb. Johnki předal dárky, a pro nás konečně začal ten pravý Dostavník. Pěkně v klidu si zalenošit a poslouchat u toho spousty dobré muziky.

Pro tyto prožité chvilky a další zdánlivé samozřejmosti jako je šlapající organizace, čistota areálu, starost o návštěvníky i kapely, máme k Mohelnickému dostavníku takřka domácký vztah. Držíme proto Aligátorovi do dalších ročníků Dostavníku všechny naše palce.

                                                                                                                   Tempo di vlak   Ostrava

Mohelnický dostavník 2001.  (Psáno pro časopis Cesty)

     Opravdu geniální organizace. Každá kapela má svou hostesku a ta naše, když jsme řekli název kapely, začala radostí skákat. Říkám si, panečku to je fanoušek. Ale pak se to vyjasnilo – kdybychom nepřijeli, přišla by o práci hostesky.

     Jinak pro nás klasický příjezd. Rychle nástroje ven z auta a za chvíli hups na pódium a soutěžíme. Po třech písničkách se nestačíme ani zaklimatizovat. Podle toho to nakonec vypadalo.

     Vše si vynahrazujeme na ostatních scénách – zdá se, že jsme v přízni a nakonec hrajeme na Druhé a Duhové scéně.

      Rodina Zajacova dostala do chatky spolubydlícího - starého pána a skauta Galéna, který svou vrozenou a časem zdokonalenou pořádnost doložil dokonalým uspořádáním svých věci na nočním stolku. Ve vzduchu visel střet mezi touto pořádností a neméně dokonalým bordelem, který kolem sebe tvoří Zajac. Obětem na životech bylo zabráněno odstěhováním Zajace do jiné chatky.

     Pro nás obrovské překvapení : Vyhráváme divácké hlasování jako kapela i ocenění za nejlepší píseň - Ájininu „Kolejí pár“ a dostáváme i cenu Čs. rozhlasu Olomouc. Za odměnu hrajeme v místní cukrárně (v cukrárně jsme taky ještě nehráli) MISSkám Mohelnického dostavníku.

     Sobotní slavnostní oheň se, se vší sebekritikou, opravdu vyvedl. Přispěli k tomu především všichni přítomní lidé (ve špičce jich bylo až 300), kteří se chtěli bavit. Dík patří taky jako vždy profesionálním Poupatům a BG-stylu, Johnkimu a divadlu Veselé rukavice, kteří si na ohni zahráli.

     Mohelnický dostavník byl poškozen špatnou předpovědí počasí, i když nakonec nebylo tak zle, a to se nepříjemně odrazilo na návštěvnosti. Držíme Aligátorovi palce, ať mu ty všechny finanční počty vyjdou.

                                                                                                                                        Bruml

      Volný pátek, vybarvené stromy v řídké mlze a do toho všeho špagátky deště. Co víc podzim potřebuje proto, aby nás přesvědčil vyrazit ven. Jizerské hory, pro nás exotické svými balvany vyvřelin, jsou pravý trampský ráj. Namířili jsme si to na Island a dle známé písně čekali opravdu drsné podmínky. Jak se zdá, kluci šli tenkrát jinudy a my jsme si mohli pouze notovat  Má zem je krásná …. Podle Kapitána Kida na Islandu spalo až 5 trampíků najednou, což mi při pohledu na drobný převis z jedné strany chráněn kládami připadlo daleko drsnější než popisovaná cesta. Ovšem okolní kraj podobný tomu za polárním kruhem, se přesně trefil do mého vkusu. A večer se už jen poslouchalo – Sekvoj, Magison, Ajeto …

      V sobotu dopoledne na nás v místním kině čekal zážitek ve formě komponovaného pořadu Potlach, který byl věnován  J. Londonovi. Na závěr se promítal  dokument o trampech „Potlach“ natočený v 70. letech a tehdy promítaný jako filmový týdeník. V hlavních rolích vystoupili pro nás komicky mladí Kapitán Kid, Miki  a Wabi Ryvolovi, Krisťák …. Poté Kapitán Kid současný uvedl některé záběry filmu na pravou míru. Tak nějak jsem cítil, že se účastním něčeho mimořádného. Díky za to Šaolínovi a Carmenovi, kteří vše měli na starost.

       Příjemný den končil v kempu v Hejnicích na Jizerské notě a vše umocnilo naše třetí místo v diváckém hlasování (za Sekvojí a Lístkem) a cenu T.O. Jitro za Ájininu píseň „Kolejí pár“.

                                                                                                                                           Bruml

Slunovrat Pardubice 7.-8.6.2002  (Bruml)

      Měli jsme tu čest, být pozváni na Slunovrat. Ten Slunovrat, na kterém jsem dříve nikdy nebyl, (mám takový přirozený strach z davu – ale to je nakonec můj problém) ale o kterém jsem hodně slyšel. Kamarád mi ze Svojšického Slunovratu půjčil nějaké nahrávky a já si z nich udělal „zlatý výběr“, který se mi podařilo v kazeťálu za krátkou dobu totálně ošoupat. Pardubická Stopa, Wabi a Miki Ryvolové, Ozvěna, Karabina se pro mě staly něco jako modly a Slunovrat obrovským pojmem. Za pár let stojím na slunovratském pódiu, v ruce mačkám basu a společně s Tempem zpívám Vlajku. Kdo by to byl tušil …

     Na pěstěném trávníku ve stínu velikánského tobogánu vyrostlo pódium a v místech kde by člověk čekal spoře oděná opálená těla se povalovaly maskáčové postavy s kloboukama. Takový obraz se nám naskytl při prvním pohledu na areál koupaliště – místa akce Slunovratu 2002. Diváci spokojeně posedávali před pódiem a nadčeně reagovali na produkci kapel. Bylo vidět, že přišli za svojí hudbou a neodradil je ani příchozí déšť.  Nebudu popisovat kdo kdy a jak hrál. Chtěl bych jen napsat, že v téhle atmosféře jsme si zahráli asi šest písniček a cítili se příjemně. V našem bloku Nezmar Pavel Zajíc (náš hudební režisér) krátce představil naše nové CD a pěkně nám popřál: „Ať vám to stále tak dobře hraje“, chvíli zapřemýšlel a dodal: „A ještě lépe“. Trochu tedy Pavlíku ještě potrénujem.

     Na Slunovratu se taky vyhlašovaly výsledky anket Folk&Country a my se dostali na třetí místo v objevu roku. Bylo to pro nás veliké překvapení a moc si toho vážíme. Díky.

Zahrada  4.-6.7.2002  (Viki)  

     Letos jsme si teda hraní na Zahradě užili, k našemu potěšení, opravdu dosyta. Začínali jsme ve středu na Předzahradě  u orloje na Horním náměstí v Olomouci. Pak ve čtvrtek následovala scéna „Jihočeši“ vydavatelství  Casey (u níž bylo vydáno naše CD) a JihoMusic. Tam se hrálo moc fajn. Odezva diváků nás příjemně naladila,  taktéž moderátoři sršeli humorem i optimismem. Sluníčko svítilo po celou dobu našeho hraní, ačkoliv se během dne nejedenkrát nějaká ta kapka deště přehnala.         

     Páteční hraní byla dvě. To první v ryze trampském duchu. Kdo se kolem 14 hod objevil na scéně U Zámku, pak určitě pochytil  něco z atmosféry  těch, dálkou provoněných, písniček,  povídání i  básniček. Jména jako Vladimír Šaolín Konopas, brněnská Ozvěna, Zajac, Falešná karta (mimochodem, trampíci, nenechte si ji někde ujít), Vít Troníček z Poupat, Honza Dobiáš jsou důkazem toho, že se nikdo nenudil. Naše maličkost toto odpoledne zahajovala, jelikož kolem 17 hod jsme se měli octnout ve velkém klání -  v Amfiteátru na hlavní scéně v soutěži o krtečky. Pak už jsme si jen užívali. Dobrou muziku, sejšny….No a pak jsem se doslechla, že se po desáté večer mají vyhlašovat Krtečci. Tajně jsem doufala, že obhájíme aspoň to loňské umístění, tedy desáté. Když se Jiří Moravský Vrabec dostal k třetímu místu, mé osobní naděje pohasly. Při prvním ani nemluvě. A přesto když hlásal…ostravská kapela…, srdéčko se zachvělo. A pak už jen obrovská radost, pokračující sejšnem až do rána a pak dál a dál až dodnes. Získali jsme totiž od diváků nejvíce hlasů.Šťastní a nadšení jsme si ještě jednou neplánovaně zahráli na sobotním galavečeru při přebírání Krtečka.

A jestli jste u něčeho z toho byli, tak dík za podporu.

      Jo a ještě jedna perlička. Když kapela jela v neděli odpoledne z Trampské Porty z Ústí nad Labem, rozebírala se letošní sezóna. Na to Ája z legrace podotkla „tak jsme už vyhráli Moravského vrabce, získali Trampskou portu, teď už nám snad chybí jenom ten Krtek…“

Trampská porta  15.-16.6.2002  (Cowboy)  

-Je pátek 14.6.2002 asi 15.30 a my už zase sedíme namačkaní v naší zelené felicii, která je už víc kapelní než rodinné auto, a jedeme do pětset kilometrů vzdáleného Ústí nad Labem na naší druhou Trampskou portu.

-Po desáté večerní konečně stojíme před kulturákem a snažíme se natáhnout naše těla, zdřevěnělá tou dlouhou jízdou, zpátky do lidské podoby. Poslechli jsme si ještě zbytek večerního koncertu, poklábosili s mnoha kamarády a protože nás druhý den čekalo semifinále T.P., vsoukali jsme se neradostně zpátky do auta a odjeli na ubytovnu vyspat se na to sobotní klání.

- Ráno jsme za výkřiků bojovných hesel odjeli zpátky ke kulturáku a odzpívali jsme si v soutěži před pár diváky své tři soutěžní písničky. ( Jackovi, Poslední dráha, Konec léta)

-Přichází vyhlášení, sedíme jako zařezaní a skoro ani nedoufáme, že by mohlo naše „tělísko“ figurovat mezi čtyřmi postupujícími, vždyť ty kapely byly tak dobrý…

-„Tempo di vlak“ slyšíme najednou z repráku a radostí se můžem zbláznit.

-Finále. Amfiteátr jako hrom. Na zvukové zkoušky je už prý pozdě, no nevadí. Nervozita stoupá, hrajeme až třetí od konce, uf, máme aspoň ještě trochu času, rozhodli jsme se vyměnit Konec léta za starou trampárnu A to je ta hvězda.

-A už jdem na to, zpíváme a hrajem, publikum je skvělé…

-Úklona, zamávání kloboukem a je konec. „Fajn, máme to za sebou, ostudu jsme neudělali“ oddychli jsme si.

-Sedíme v hledišti mezi sedmitisíci diváky, posloucháme hostující kapely a najednou mi blesklo hlavou, že za pár minut už mají vyhlašovat výsledky. Bylo jasné, že ten kdo něco vyhrál, o tom musí vědět ještě před vyhlášením, protože hned po vyhlášení  kapela hraje jednu písničku. „Takže nic říkám si v duchu, to už by jsme věděli. V tom mi zabrněla kapsa… Mobil!… „Vemte si nástroje a přijďte okamžitě dolů.“ Srdce se mi rozbušilo, pak se málem zastavilo, a pak mi to teprve došlo.

-Popadli jsme basu a kytary a běžíme dolů. Tam jsme se teprve dověděli, ža jsme na Trampské portě 2002 získali „INTERPRETAČNÍ PORTU“.

Akce tramvaj  12.6.2002 (Bruml)

V období před Klimkovickým kytarobitím nás Slim (organizátor) prosil, zda bychom nezahráli na reklamní akci k tomuto festivalu. No fajn, proč ne. A kde že to má být? V tramvaji. Aha, tak tam jsme ještě nehráli. Trochu jsme zapřemýšleli, vyrobili plakáty na náš křest CD a trochu si přihřáli svou polívčičku. Výsledná akce se trochu podobala té, když v Ostravě otvírali nové Tesco. Jenom s tím rozdílem, že místo letadla jezdila stará tramvaj.

V praxi to vypadalo tak, že do burácení tramvaje burácel elektrický agregát, který pouštěl elektriku do kokpitu strojvůdce, tam se držel za madlo zvukař a snažil se dosáhnout na ty své hejblátka. A my v prostoru pro cestující hráli a zpívali do mikrofónů a kymáceli se né tak do rytmu písně, ale do rytmu tramvaje. Odposlechy uvnitř nebyly, ale za to byly dva veliké reproduktory směrem ven ke zděšeným lidem. Celý tento ancábl několikrát projel za plného provozu Ostravou. Vzhledem k tomu, že má Ostrava asi 300000 obyvatel, bylo to zatím naše největší publikum. A výsledek? Na náš křest bylo plno, to znamená, že jsme přilákali asi o 200 lidí více než jsme jich odehnali. Mimochodem Slim si návštěvnost na Klimkovickém kytarobití také velmi pochvaloval.

Tovačovský portál 11.8.2002 - Pocitovka na první pokus (Bruml)

Líné slunečné odpoledne, poloha vleže na krátkém pěstěném trávníku zámeckého parku s batohem pod hlavou. Nade mnou vzrostlé duby a zámecká věž, stačí jen natáhnout ruku a šáhnout si. Scéna je ozvučena decentně a z programu si vybere asi každý. (Pro mě to byla Falešná karta a Pupkáči). Na Tovačovském portálu jsme hráli už podruhé a vždy se tam těšíme.

Kremnická bašta 17.8.2002 (Bruml)

Naše první zahraniční turné. Ale zní to, co ? Náměstí v kopci, prázdné staré uličky a scéna na nádvoří – to jsou první zážitky z Kremnické bašty a města Kremnice. Slovenštině stále ještě rozumíme a zní nám i po takovém čase lahodně. Zvlášť když člověk poslouchá takové kapely jako jsou Jasoň nebo Rolničky. Diváci tohle všechno vědí a přišli si na svůj oblíbený festival, který je nezklame.

Folkové Bojnice 23.11.2002

V sobotu 23.listopadu 2002 jsme vyrazili na své druhé zahraniční turné. Zahraničí máme za humny, takže žádný problém.

O této příjemné akci ve středu Slovenska napsal pár řádek Mlok do zpravodaje Vánočního karvinského totýmku:

 …na vskutku zajímavé přehlídce FOLKOVÉ BOJNICE jsme s Mirkem Hrdličkou pro sebe objevili slovenskou skupinu Letokruhy.Tato kapela byla velice příjemným překvapením pro nás a pro opravdu skvělé publikum této akce byla velice, ale opravdu velice příjemným překvapením naše skupina – TEMPO DI VLAK. Členové obou těchto kapel si velmi rychle padli do oka a jejich společný sejšn, trvající do ranního kuropění, vykonal pro rozvoj další vzájemné muzikantské spolupráce daleko více, než cokoliv jiného.

P.S. Představte si, že do společného sejšnování Letokruhů a „Tempáků“ se se svou kytarou zapojil rovněž písničkář Karel Plíhal. A my všichni jsme měli krásný pocit, že je to jako „zamlada“..

Michálkovice 17.12.2002

     Samostatný koncert na domácí půdě je vždy příjemný. Sousedé nezklamali a přišli. Vzhledem k tomu, že městská část Michálkovice není příliš velká, jsou zde sousedé všichni. A tak jsme měli docela narváno. Vše důležité shrnul pan starosta ve svém poděkování:

     Chci Vám za všechny účastníky Vašeho vánočního koncertu, velmi příjemného setkání s Vámi a Vaší přitažlivou trampskou hudbou pro celé publikum, upřímně poděkovat za hezký adventní podvečer, který díky Vám zůstane dlouho ve vzpomínkách vděčných posluchačů.

     Věřím, že toto Vaše mimořádně úspěšné vystoupení bylo zahájením úzké spolupráce Vaší profesionální skupiny s naším městským obvodem a že se Vaše koncerty v michálkovickém Kulturním domě (samozřejmě po zajištění potřebné zvukové aparatury) stanou tradicí v příštím roce i letech následujících.

Děkuji za adventního času zpříjemnění,

kdy mohli jsme se ve shonu předvánočním dění

pobavit se a trochu se vrátit k mládí vzpomínkám…

Trampská muzika v michálkovickém kulturáku díky Vám

rozehřála všechny bez výjimky vděčné mladé i starší diváky.

Přeji Vám, ať na vlečce OKD přestanou už konečně jezdit vlaky

a Vám osobně, milý sympatický Robine „Cowboyi“

ať se Vám poraněný prst co nejdříve zahojí…

Bude třeba as příště řezat pilkou jen v rukavicích

a to nejen na ulici Briketářské v Michálkovicích…

Přeji zdar ve všech soutěžích, zvlášť v Trampské porty vítězství stále.

V Česku už nikdo jiný nemá naději být v trampské hudbě králem,

pokud Vaše muzika bude pořád tak pro všechny generace přitažlivá,

někdy s rychlostí expresu, jindy zas něžně podmanivá a snivá,

nezřídka jak slyšet by bylo zurčení potoků a šumění hájů pak…

Přeji do budoucna mnoho dalších výrazných úspěchů skupině „TEMPO DI VLAK“

V Ostravě-Michálkovicích, 10.12.2002                          Ing. Ladislav Keclík, CSc.

                                                                                                    starosta 

Hrabyně 26.3.2003  (Bruml)

          Máte stále nějaké problémy?  Zlobí vás v práci šéf nebo nutně potřebujete nějaké lepší novější auto? Nedělá vám náhodou problémy zapnout si řemínek hodinek na zápěstí? Jste schopni v pohodě vyběhnout těch několik schodů u venkovních dveří? Spousty otázek se honí hlavou, když vidíte kolem sebe lidi, kteří svůj život dělí na ten před nehodou a po nehodě …

     V ústavu pro tělesné postižené v Hrabyni hrajeme moc rádi. Máme to z Ostravy asi jen půl hodiny autem a vždy se tam o nás dobře postarají. Areál svou rozlohou a zabezpečením je sám sobě pěkným a udržovaným městem. Letos nás překvapili nově postavenou kaplí, kde jsme hráli přímo v moderní modlitebně. Lidé jsou tady tišší, ale o to vnímavější a srdečnější. Pokud nás zase pozvou, určitě přijedeme.

 P.S. Myslíte si, že už umíte seřadit otázky ze začátku článku podle důležitosti?

Babické písničky 29.3.2003 (Cowboy)

Po loňském úspěchu nás Vláďa Chromeček opět pozval na tradiční přehlídku trampských kapel- Babické písničky- v pořadí již 34. My jsme tentokrát měli tu čest celý asi čtyřhodinový velekoncert, na kterém vystoupili Roveři, Ozvěna, Přístav, Kiďák s Ríšou a další zakončit. Koncert byl stejně jako loni skvělý, i když účast měl oproti minulému roku, kdy se spousta lidí dovnitř ani nevešla, trošku slabší.

Křest CD Falešné karty 3.5.2003  (Bruml)

No konečně se Falešňáci rozkývali, poskládali dohromady tu svou hromadu léta hraných písní a natočili své první CD „Kamarádům“. Měli jsme tu čest být pozváni na  křest na jejich domácí půdu do  Nedvědic. Kapela Falešná karta je mimo jiné pověstná i svým funclubem a byli jsme proto zvědaví na průběh křestu. Pověst nelhala. Lidé kolem Falešňáků jsou tak nějak opravdoví. Tlustý mnich byl opravdu tlustý a nadšené fanynky byly opravdu nadšené. Milý Mildo, Vlasťáku, Číro a Jime přejeme vám pořád tolik energie co máte vy i vaši nejbližší.

Trampská nota Padochov 17.5.2003  (Bruml)

Po minuloročním odřeknutí jsme se letos 17.5.2003 konečně vypravili na Trampskou notu v Padochově. Festiválek pořádá parta nadšenců okolo Drobka a dá se říct, že vše je vedeno v duchu trampských tradic. Tím, že festival nepodlehl módě multižánrovosti, a jedná se opravdu o festival trampský, sjeli se zde trampové z širokého dalekého okolí. Festival končil stylově táborovým ohněm s vyhlášením výsledků a předáním placek. A jak jinak - hrálo se až do východu slunce.

FTP Horní Jelení 24.5.2003  (Bruml)

Jak už bylo někde psáno, kruh se uzavřel … Přesně před čtyřmi léty jsme v Horním Jelení stáli vystrašeně na pódiu a v duchu se modlili ať vše dohrajeme až do konce. Ne že by se nám to nyní vždycky povedlo, ale po těch čtyřech letech už nejsme tak vystrašení.

Letos jsme festival trampských písní v Horním Jelení vyhráli, moc si toho ceníme, ale daleko více pro nás znamená, že nám to lidi přáli a byli s námi spokojeni.

Festival v Horním Jelení prošel určitou krizí, ale pokud se o jeho průběh budou starat lidé jako je Fred, nemám o jeho budoucnost strach.

Předávání Zlatých klíčů - Malostranská beseda  28.5.2003  (Bruml)

Marek Eben - nejlepší CD, Zuzana Navarová – nejlepší zpěvačka, Vlasta Redl – nejlepší zpěvák, Čechomor – nejlepší kapela a Tempo di vlak. Z ničeho nic jsme se octli v této opravdu dobré společnosti i my. Vyhráli jsme totiž v anketě časopisu Folk a country Zlatý klíč 2003 v kategorii objev roku. Některé věci nelze naplánovat a ani předvídat.

Předávání proběhlo za účasti novinářů v legendární Malostranské besedě. Úvodem Jupp popovídal o stavu folk, tramp a country hudbě v Čechách a na Moravě, rozdalo se zlato a pak lehce posvačilo. A na závěr „třešnička na dortu“. Dělali jsme si legraci z toho jak se asi umístilo naše CD. Při bližším prozkoumání výsledkové listiny jsme zůstali hledět u pozice číslo 10, kde bylo napsáno - Tempo di vlak  …pro listí. To jsou ale věci.

 Slunovrat Pardubice 7.6.2003  (Cowboy)

První, už letně vonící, červnovou sobotu jsme vyrazili směr Pardubice na proslulý festival Slunovrat. Cesta byla, díky našemu novému prostornému autíčku, pohodlná a my jsme na Slunovrat konečně nepřijeli celí rozlámaní. Přesto naše první kroky vedly do křišťálově průzračných bazénů místního koupaliště, které nás příjemně ochladily. Letos se počasí výjimečně vydařilo a sluníčko se nesmálo jen ve zpravodaji a na pódiu, ale i na temně modrém nebi.

V sobotu večer jsem měl na Slunovratu zajímavý zážitek.

Stojím hladový ve frontě na jídlo, s velikou chutí na grilované kuře, které se točilo na rožni, když v tom vedle sebe zaslechnu útržek rozhovoru jedné mladé slečny. „…nejvíc se mi tady líbily Poupata a Tempo di vlak, ti byli úplně super…“ Vmísil jsem se do toho s připomínkou. „To říkáš proto, že tu zrovna stojím, že jó?“ „To né…,pardon…,já se moc omlouvám…,já jsem si nevšimla…“ koktala rozpačitě, ale pro mě to byla krásná odměna za to dnešní vystoupení.

Takže moc děkuji, i za ostatní členy kapely, neznámá dívko z Hradce.